Historie Chorvatska

Historie Chorvatska: od neustálých změn vládců po evropský stát

Ilyrové, Řekové, Římané, Byzantinci, Benátčané, Francouzi i Němci. Výčet národů, pod jejichž nadvládu se dnešní území Chorvatska v historii dostalo, se zdá téměř nekonečný. Jak Chorvatsko přecházelo z rukou do rukou, jednotlivá města zažívala rozkvět či naopak úpadek. Tím nejvýraznějším kladem střídání jednotlivých vládců je ale ohromující množství památek, které po sobě na území Chorvatska zanechali. Na mnoha místech tak můžete mít pocit, že cestujete časem.

Pravěk a starověk

Řada významných archeologických nálezů dokládá, že dnešní Chorvatsko bylo osídleno už v pravěku. Jednalo se především o kultury Starčevo, Vučedol a Bádenskou. Ve starověku území obývaly ilyrské kmeny, které ale od 3. století př. n. l. musely odolávat římské expanzi. Války s Římany byly téměř na denním pořádku. Římané si zde zřídili svou provincii, která nesla název Illyricum. V roce 395, kdy došlo k rozdělení římského impéria, bylo Illyricum připojeno k východní části římské říše. Později připadlo Byzantincům.

Příchod Slovanů

Podle dostupných pramenů přišli Slované na chorvatské území na počátku 7. století na pozvání císaře Herakleia, a to z oblasti nazývané Velké či Bílé Chorvatsko. Porazili Avary, kteří v té době na Chorvatsko pořádali kočovné nájezdy, z přeživších si udělali otroky a nadobro se zde usadili. Nejdříve osídlili Dalmatské Chorvatsko, po pádu říše Avarů i Panonské Chorvatsko. Zatímco sousední Srbové byli pod silným byzantským vlivem, o chorvatské území se zajímala spíše franská říše, která Panonské i Dalmatské Chorvatsko nakonec dočasně ovládla. O pobřeží a ostrovy usilovali především Benátčané a Byzantinci.

Prvním chorvatským králem se v roce 924 či 925 stal Tomislav z rodu Trpimírovců. Dokázal k říši připojit většinu Panonského Chorvatska, které od roku 907 okupovali maďarští kočovníci. Kvůli nebezpečné expanzi Bulharů musel Tomislav uzavřít spojenectví s Byzantskou říší a společnými silami porazili cara Simeona. Tomislav si v Dalmácii udržel svou svrchovanost a získal také čestný titul prokonzula.

Personální unie a Rakousko-Uhersko

V roce 1102 se Chorvatsko spojilo s Uhry a vznikla personální unie, po bitvě u Moháče v roce 1526 pak personální unie s Rakouskem v rámci Uher. Jenže během napoleonských válek Rakousko porazila Francie a velkou část dnešního Chorvatska připojila pod svou správu. Chorvatsko muselo projít značnou modernizací, do té doby totiž patřilo mezi nejslabší členy celého Rakouska.

Po Rakousko-Uherském vyrovnání v roce 1867 připadlo Chorvatsko znovu Uhrám, už o rok později ale získalo částečnou autonomii jako součást Zalitavska, kterou si udrželo až do roku 1918.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a vznik Jugoslávie

Po první světové válce došlo ke spojení jihoslovanských území Rakousko-Uherska se Srbským královstvím a vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V říjnu 1929 se toto království změnilo v Jugoslávii.

Důležitou roli sehrálo hnutí Ustašovců, které se vymezilo proti Srbům a chtělo zlikvidovat národní monarchii a ovládnout celý Balkán. Hnutí v čele s Antem Pavelićem bylo podporováno i evropskými fašistickými vládami – především vládou italskou. V říjnu 1934 ustašovci spáchali atentát na srbského krále Alexandra Karađorđeviće a smrtelně jej zranili.

Velký vliv měla také Chorvatská selská strana v čele se Stjepanem Radićem, která se postavila především proti srbským a islámským stranám. Ve 20. letech se vlády často střídaly a rostlo napětí, které v roce 1928 skončilo střelbou v parlamentu v Bělehradu. Následně došlo k zavedení centralistického režimu.

Druhá světová válka

Během druhé světové války bylo chorvatské území okupováno Italy i Němci. V roce 1941 chorvatští ustašovci vyhlásili Nezávislý stát Chorvatsko, jehož vůdcem se stal Ante Pavelić. Přestože se z Chorvatska stala monarchie a vedl ji Tomislav II., ve skutečnosti to nic neznamenalo, neměl totiž žádnou reálnou moc. V zemi se rozpoutal teror proti Srbům. Vznikly protisrbské zákony, docházelo k zavírání pravoslavných kostelů a Srbové museli na rukávech mít pásky s písmenem P. Začaly se objevovat koncentrační tábory a docházelo k vyvražďování obyvatel.

Zároveň ale fungoval i partyzánský odboj, který vedl Josip Broz Tito. Jejich akce fašistům značně znepříjemňovaly život a škodily celému fašistickému režimu v Chorvatsku. Tito se později stal jugoslávským prezidentem.

Socialistická Jugoslávie

Po druhé světové válce vznikla lidová, později socialistická republika v rámci Jugoslávie. Chorvatsko patřilo mezi nejrozvinutější státy celé Jugoslávie. V 60. letech docházelo k liberalizaci poměrů, na rozdíl od 50. let už nehrozilo tvrdé tresty ani politikům, díky ekonomické reformě bylo také možné z Jugoslávie vycestovat za prací do západní Evropy.

V 80. letech docházelo k rozporům mezi Chorvaty toužícími po samostatnosti a Srby, kteří prosazovali myšlenku centralizace. Společenskou krizi rychle doplnila i krize ekonomická, která se projevila především obrovským růstem cen, inflací a vysokou nezaměstnaností. Vedle srbského nacionalismu se začal radikalizovat i nacionalismus chorvatský.

Vzniklo Chorvatské demokratické společenství v čele s Franjem Tuđmanem, jenž se později stal prezidentem nezávislé země. V prvních demokratických volbách strana získala obrovskou převahu, komunisté obdrželi necelých 14 %. Nové vedení rozhodlo, že Chorvatsko bude zemí výhradně Chorvatů a samo si zvolí, zda chce být součástí Jugoslávie. Ze Srbů se stala menšina a cyrilice byla dokonce odstraňována úplně.

Následně záhřebský parlament 30. května 1991 pohrozil odtrhnutím od federace. Poté stát vyhlásil plnou nezávislost – a to především kvůli sporům mezi Chorvaty a Srby o okolí Plitvice, kterých se zúčastnila i Jugoslávská lidová armáda.

Chorvatská válka za nezávislost

Během léta 1991 vypukl válečný konflikt, který od druhé světové války v Evropě neměl obdobu. Jugoslávská armáda se přiklonila na stranu Srbů žijících v Chorvatsku. V roce 1994 se sice obě strany konečně dohodly na zastavení palby, válka však pokračovala dál. Zastavit ji nedokázalo ani NATO, OSN či Evropská unie.

V roce 1995 Chorvaté provedli akci známou pod názvem Operace Bouře. Armáda rychle získala západní část Slavonie a došlo k vyhnání přibližně 200 tisíc Srbů, tisícovky jich dokonce byly zabity. Poté se vojenské síly chtěly přesunout do východní Slavonie, kde bylo Srbů mnohem více. Spojené státy americké ale na Chorvaty naléhaly, aby k ničemu takovému armáda nepřistoupila. Vojenský útok byl tedy zrušen. Východní Slavonii další tři roky spravovalo OSN, Chorvatům ho předalo až na začátku roku 1998. Tamější Srbové přijali chorvatské občanství.

Současnost a evropská integrace

Po válce bylo chorvatské území v katastrofálním stavu a byla mu nabídnuta mezinárodní pomoc. Spojené státy americké a Evropská unie v některých částech pomáhají dodnes. Po nástupu prezidenta Stjepana Mesiće v roce 2000 začalo mít Chorvatsko ambice stát se evropštější zemí. V dubnu 2009 bylo přijato do NATO, v červenci 2013 i do Evropské unie.